Důvěra v techniku!?!
07.06.2014 13:19
Technologie se rozvíjí neuvěřitelnou rychlostí. Udává se, že
je to kvadratický nárůst, čili ne něco postupně se objevující, ale stále se
zkracující čas od jedné novinky k druhé. Každý, i ten již léty ověřený
produkt, nabízí nové možnosti, nové, tzv. asistivní technologie. Myšleno je tím
nějaké nahrazování osobní péče tou péčí technickou. A můžete se podívat nejen
na ty mobily, ale i na pračky, vařiče, televize, osobní automobily, vlaky. Prostě
kam se podíváte, vás čeká nějaká nová technologie, nějaké tlačítko, mluvítko,
automatizace, logika ovládání.
Jistě to nabízí
mnohé možnosti i v oblasti sociální. V pomoci potřebným, kteří
potřebují péči, potřebují nějak nahradit vlastní nedostatečnost, neschopnost ze
zdravotních důvodů tu či tamto ovládat, zvládat. Je ale ta technika
samospasitelná?
Vybudujete dobře
technicky zajištěný systém pro takovou pomoc. Ale co s tím. Jak ty
potřebné přesvědčíte, že jim to pomůže, že to neobtěžuje, není to "velký
bratr", kterým neustále straší novináři. Ano, bude to pomalu, zodpovědně a
hlavně vytrvale. Jeden, druhý, třetí zákazník. Pokud bude mít dobrou zkušenost,
on to bude šířit mezi lidmi stejného, nebo podobného problému. On nám udělá
marketing mezi naší cílovou skupinou.
Předpokladem je, že
každého klienta dokážeme přesvědčit, zjednodušit mu život, udělat mu jej
jednodušší. Bude nám věřit. Pak bude naše služby propagovat.
Horší situace
nastane, pokud jednoho klienta zklameme. Budeme netrpělivý, nenajdeme cestu
k němu, nedokážeme jej přesvědčit o tom, že služba, že ta technika, je
bezpečná, že jí může důvěřovat. Musí důvěřovat těm lidem za tou službou. Ti
musí mít nekonečnou trpělivost s každým zájemcem. Nestačí mu jen ukázat,
co to umí. Ale trpělivě, opakovaně mu vysvětlovat, pomáhat. Osobně jen
navštěvovat, naučit jej s technikou zacházet. Musíme mít pochopení pro
takové klienty, kteří z povahy svého postižení nejsou spolehlivými
partnery, co se týká domluvy. Ale o to víc právě oni potřebují takovou péči,
aby mohli dál žít svůj samostatný, obohacený život.
V osobní péči
je to jaksi přirozeně jednodušší. Jste s klientem osobně v kontaktu.
Pak reagujete na jeho potřeby, nálady i spousty otázek ihned, vytrvale. Ale
nasazení techniky svádí k tomu, že prostě on ji přijal, je poučen a pak
očekáváme, že ji bude zvládat. Jak budeme ověřovat jeho reakce na to zařízení?
Jak najít tu přiměřenost v komunikaci, abychom neobtěžovali, ale věděli,
jak se klient s tou technikou sžil? Je to problém. Tady musí nastoupit
nekonečná empatie těch v první linii. Těch, kteří na dispečincích reagují
jako první na signály techniky, promluví s klientem. Je nutno konzultovat
se sociálními pracovníky, ověřovat si stav i u klienta. Sebemenší podezření je
nutno ověřit. Klient je přece jen dost daleko. On není ochoten nám platit jen
tak pro radost, ale proto, že takovou, nebo podobnou službu potřebuje. Tak snad
to budeme zvládat. Bude to hodně náročné pro všechny pracovníky v takových
službách, využívajících k pomoci vzdálený přistup právě přes taková
zařízení.
Pokud klienta
ztratíme, je už v lidské povaze, že negativní zprávy se šíří rychleji. Tak
je taky nutno uvažovat o nových technologiích ve službách lidí s mnohými,
mnohdy velmi složitými životními komplikacemi, způsobenými jejich zdravotním
stavem.