Moc se bojím
22.04.2014 07:24
Před několika lety jsme se potkali
poprvé na bowlingu. Takový tichý chlapík. On nesportoval. Vždy si dal jedno
kafíčko, malý nealko nápoj a zmizel. Postupně jsme spolu začali mluvit. Ukázal se
jako velmi vtipný, zajímavý člověk. Chci vás seznámit s úryvky jeho
příběhu, jak mi jej vyprávěl.
""Víš, já dojdu jen tady, v mém městě za vámi. Není to daleko, tak
se nemusím moc bát. Po úraze jsem zůstal téměř čtyři hodiny v komatu a
díky otoku mozku se dostavily další zdravotní komplikace. Tou hlavní, co mne
drží doma, jsou epileptické ataky. Proto jsem jen ve společnosti lidí. Doma
s rodiči, tady s vámi. Taky musím pravidelně dojíždět na dialýzu,
protože ledviny taky nefungují. A tím pádem se ani nedostanu za synem, který
bydlí v jiném městě. Prostě se bojím. Moc se bojím."
Netrvalo dlouho a poznal sociální
firmu, zabývající se ICT technologiemi, ProDeep, o.s. z Boskovic. Já tam
pracuji. Kolegové, sociální pracovníci mu nabídli pomoc. Po roce mi Petr, tak
se jmenuje, vypráví:
"Nejdříve mne zaujalo zařízení, které jsi měl
ty na ruce. Vysvětlil jsi mi, že to zařízení pohlídá, kde jsi, zachytí případný
pád a vydá signál příslušným lidem, že se s člověkem něco stalo. To by
byla šance i pro mne. Mám sice počítač, mobil, ale že z toho může být
takové zařízení, pomocník, to jsem fakt netušil. Tak jsem kontaktoval a velmi
rychle se domluvil. Dostal jsem podobné zařízení. To tvoje bylo na ruku, já mám
krabičku tady u pasu. A ti skvělí dispečeři kdesi daleko v počítačích vidí,
kdy jsem opustil dům, zda náhodou jsem nezapomenul nabít toto zařízení a pokud
se dostanu do nějaké nepřirozené polohy, nebo bych spadl, tak mi volají pomoc. To
víš, že jsem nevěřil jen tak. Trochu jsem si je vyzkoušel. A fakt, vždy dobře zareagovali.
Já ti byl náhle šťastný. Já nemusel být uvázaný jen doma. A jak se říká, a já
můžu jen potvrdit, když je duše v klidu a spokojena, začnou se plnit i
další věci kolem. To že jsem se zklidnil, mi potvrdili i ošetřující lékaři. Dokonce
mne utvrdili, že pokud tomu zařízení a lidem kolem skutečně věřím tak ataky
epilepsie mohou docela ustoupit. Je to o klidu a důvěře.
To se hned začnete rozhlížet po
dalších možnostech. Je mi téměř 40 a tak bych chtěl bydlet sám. Konzultace
s lidmi s firmy a jsou tu další skvělá řešení pro vlastní byt. Dnes
jej mám. Byt, kde se nebojím sám, dispečink firmy mne pravidelně kontroluje,
zda je vše v pořádku, nebojím se jít sám do koupelny, protože i toto je
technologicky ošetřené těmi báječnými lidmi s té firmy. Pak už jen přišlo,
co asi v takovém pohádkovém případě mělo přijít. Náhle se pro mne našel i
dárce ledviny. Transplantace, rychlá regenerace a pak ty se divíš, že jsem tady
tak veselý, mluvka a fakt šťastný člověk?"
To je Petr Vich, který tak mluvil
v minulosti a tak vypráví dnes svůj příběh. Je to klient nové sociální
služby. Asistenční dohledová služba se jmenuje oblast pomoci zdravotně
postiženým, seniorům a taky pečujícím o tyto osoby. Vše na základě moderních
asistivních technologií, využívající nástup a rozvoj informačních a
komunikačních technologií. Dispečeři a další zaměstnanci jsou taky zdravotně
postižení a o to lépe chápou a řeší zakázky klientů.
Postupný nácvik samostatného
bydlení, rozvoj technologií nejen pro Petra není ukončený proces. ProDeep, o.s.
vychází ze zkušeností, potřeb a požadavků Petra a tak v současné době
připravují další vylepšení komfortu jeho bydlení, pro klidné žití a spokojenost
Petra.
Budu se těšit na další setkání a novinky. Ono
fakt jde řešit víc, než si myslíme...